Vážení občané, rozhodl jsem se ke kroku, který mnohé z Vás možná překvapí. Jsem však přesvědčen, že je třeba učinit gesto. Jasně říkám, že se odmítám účastnit na bezbřehé nenávisti k minulému státnímu zřízení a ke komunistům. Jistě, že minulý režim učinil mnoho chyb a mnoho nepravostí. Můžeme však jimi zakrývat nešvary dneška? Sám se nestačím divit, kam jsme se to dostali. Ani v těch nejhorších snech by mě nenapadlo, že komunisté budou jednou z mála vlasteneckých sil v době destrukce našeho národního státu. To je ten hlavní důvod, proč jsem přijal nabídku KSČM, abych posílil její kandidátku do komunálních voleb v Českých Budějovicích. Říkám jasně, že s komunisty je třeba spolupracovat. A nejen to, osobně si komunistů vážím proto, že zastupují své ideje i v dnešní době, která jim nepřeje. To se o bývalých „komunistech“ – přeběhlících, honících se bezohledně za kariérou i mocí v obou režimech, říci nedá. A je zajímavé, že právě tito jdou dneska v čele antikomunistické fronty.
Máme skutečně zapotřebí ukájet se v nenávisti ke své vlastní minulosti? Cožpak jsme tehdejší problémy neuvedli na pravou míru?
Prospěcháři dneška usilují o to, abychom důsledky jimi páchaných škod přičítali minulému režimu. Nazývají nás urážlivě post-komunistickou zemí, jako bychom snad kvůli své historii byli zaostalí a méně schopní. Snaží se nám vnutit, že naše současné politicko-ekonomické postavení v Evropě je dáno tím, jací jsme byli před více než třiceti lety.
Vlastní zaprodanost omlouvat či zakrývat minulostí je hanebné. To, že jsme na straně socialismu prohráli studenou válku je jedna věc. To, že z toho její vítězové na náš úkor dodnes těží a naši se nechtějí postavit za naše zájmy, je druhá věc. Vždyť Evropská unie, které se chová téměř jako pseudosocialistický moloch, nám sama vnucuje podmínky, jež poškozují naši ekonomiku a činí nás chudšími a závislými. Ani zde nebudu vyjmenovávat celou řadu škod, které byly napáchány, vzpomeňme jen na likvidaci cukrovarů, snížení stavu dobytka a další…
Pokud chceme v klidu a míru žít ve své zemi, je naší povinností zamyslet se nad skutečným stavem věcí. Doposud jsme byli „jen“ šizeni, dnešní svět však skýtá i větší nebezpečí. Jestliže bude nouze o suroviny a zdroje, můžeme být tak naivní a myslet si, že nám naši silní sousedé ponechají spravedlivý podíl? Již dnes platíme nehorázné sumy za elektrickou energii a živíme cizí překupníky i německou burzu v Lipsku. Stejné je to s ruským plynem, který si kupujeme také od Němců. Jako stát se dobrovolně šidíme, aby na západ od nás mohli vydělávat.
V jakém to žijeme systému, který tohle dovolí? Proč není možné bránit svůj stát a zájmy lidí? Moc se opět nahromadila v rukou úzké věrchušky bez ohledu na všechny demokratické přísliby. Člověk, jenž svou moc odevzdal elitě, je nucen poslušně činit vše, co mu systém nařídí – pracovat, platit, plnit povinnosti.
Můžeme ještě mluvit o lidovládě? Lid chodí poslušně k volbám, ale ať zvolí kohokoliv, vždy se realizuje to, co si přeje mocenská elita. Je nakonec nějaký rozdíl mezi diktaturou oficiálního vládce a diktaturou neveřejné mafie schovávající se za bezmocné zástupce lidu? Jeden demokratické volby omezil nebo zakázal, druzí znicotnili jejich význam. Lidé žijící v iluzi vlastního rozhodování a přesto v nesvobodě se stali dezorientovanými. Ztrácí před očima svou vlastní zemi. Stali se zbytečnými, protože nikdo nemá odpovědnost za zajištění jejich potřeba a společných zájmů.
Permanentně dočasná vláda nemůže a nemá vůli hledat dlouhodobá řešení a cíle, které zlepší život lidu. Kdo se ze zvolených politiků vzepře mafiózní elitě, je nemilosrdně ostrakizován. Kdo pracuje pro lidi, ten je politickou štvanicí odstraněn. Kdo je zadobře s mafií, tomu je často odpuštěno cokoliv.
Vláda pracující pro národ je nepřítelem liberální demokracie! Odtud pramení nenávist liberálů k Viktoru Orbánovi a podobným politikům. Zástupci lidu přímo voleni občany totiž mají být slabí a bezmocní. Realizace vůle lidu je nazývána diktaturou. Diktatura mafie nad slabými politiky, médii i nevládním sektorem je nazývána zdravou demokracií. Lid nesmí mít vládu, která hájí jeho zájmy a se kterou by byl dlouhodobě spokojen.
Co dodat? Jak se dostat z této šarády ven? Každý člověk si musí uvědomit, co se mu snaží vtlouci do hlavy liberální propaganda. Snaží se maximálně podkopat jím zvolenou vládu, aby ji mafie mohla vydírat. To platí naprosto vždy. Dokonce i v případě naší současné ne zrovna národně orientované vlády to platí. Cožpak se zlodějiny hnutí STAN v Praze objevily z čista jasna až teď, najednou, zrovna když je STAN ve vládě? Tomu by mohl věřit jen velmi nezkušený člověk. Samozřejmě o nich zainteresovaní lidé věděli a čekalo se jen na správný čas. STAN i celá vláda teď budou ještě povolnější a vydíratelnější než doposud.
Je to naprosto jednoduché. Lidé si musí vzít svůj stát zpět. A tím nemyslím jít někam vykřikovat na náměstí a hrát si na revolucionáře. Naši zemi musí začít řídit lidé skrze svou odbornost a uvědomělost. Každý by se měl uplatnit především tam, kde pracuje, a to tak, jak nejlépe dokáže. Kdo jiný může může lépe kontrolovat řídící pracovníky a elitu než ten, kdo je jim nablízku a vykonává jejich zadání? Lidé by neměli dělat jen svou práci, kterou jim někdo zadal, ale měli by o této práci přemýšlet a být společensky aktivní. S tímto bychom se měli sdružovat v klubech a radách, abychom společně a koordinovaně bránili své národní zájmy na všech frontách. A takto je třeba hlídat a ovlivňovat jak státní, tak nevládní činitele. Získávat informace z první ruky, vyhodnocovat je a adekvátně na ně reagovat. Komunikovat s odpovědnými osobami a navádět je k obraně národních zájmů a ke spravedlivosti.
Lidé by měli vládnout jako osobnosti na svých místech, ne jako beztvará masa. Chodit k volbám nestačí, podstata rozhodování o naší budoucnosti je spletitější. Skutečná lidovláda, to je neustálá účast lidí na řízení celé své země.
.