Pro člověka je typická snaha neustále hledat něco lepšího a příznivějšího. Tak tomu bylo na počátcích hledání ztracené české identity, v období, které nazýváme dobou obrozeneckou. Stalo se to tedy naštěstí zatím v našich dějinách jen jednou. Lidé, kteří se podíleli pod vlivem myšlenkových proudů osvícenství na záchraně českého národa, také hledali … Hledali lepší budoucnost nejen pro sebe, ale spíše pro nás, pro následující generace svých potomků. Kriticky se stavěli k temným přežitkům tehdejší společnosti a germánskému útlaku a nebáli se otevřeně vyjádřit své vlastní myšlenky. V 17. století začal totiž definitivní boj o konečnou tvář Evropy, nástup soustředěných evropských sil k řešení velkých vědeckých a světonázorových problémů, které se měly rozhodnout v následujících staletích při tvrdém konkurenčním profilování národů, z nichž každý bojoval o své místo na slunci, kde by si svými zásluhami zajistil nesmrtelnost. Dějinnou katastrofou Čechů bylo, že národ byl z boje vyřazen hned na počátku tohoto velkého zápasu prohraným protihabsburským povstáním. Když se zotavený a uzdravený po dvou stoletích díky našim „národním buditelům“ a jejich velkému dílu Evropě vracel, byl kontinent už jiný a národ musel vyplývat zbytečně mnoho energie na to, aby alespoň vyrovnal krok. U řady generací českého národa se projevil (u Evropanů neobvyklý) pocit jakéhosi komplexu dějinné frustrace, který se možná dosud nezahojil. Nesmíme připustit, aby se podobná situace někdy opakovala.
Díky našim předkům tu dnes stojíme jako český národ. Národ hrdý, vzdělaný a hovořící vlastním jazykem. Což nemůžeme brát ani v nejmenším jako samozřejmost. Proto je víc než aktuální připomínat si, odkud jsme vzešli a kam patříme. Právě v dnešní uspěchané době je nutné vychovávat mladé generace k úctě k minulosti a vštěpovat jim lásku k vlasti a národu. A nejen to. Velkým úkolem, před kterým stojíme právě v době, kdy dochází ke krizi vlastní identity, ke ztrátě vztahu lidí k reálné skutečnosti, je třeba mladé generaci ukázat správný vztah k lidem a celé společnosti. Každý jedinec si musí umět osvojit svoje kompetence, etické hodnoty a normy. A také si musí zformovat vlastní občanské postoje.
Jestliže označujeme altruismus jako konání člověka ve prospěch druhých lidí bez ohledu na jakékoliv materiální osobní odměny, pak se jedná o uspokojování a naplňování vnitřních potřeb. Pomineme-li altruismus příbuzenský, mohou být těmito přínosy uznání od okolí, získání prestiže, vlastní vnitřní uspokojení či jistá míra očekávané reciprocity. Dalším faktorem, který ovlivňuje a formuje altruistické chování, je společenský život lidské populace, který je dalším determinantem jeho vývoje. Člověk ke svému životu společnost potřebuje, a musí se tedy chovat v jejím zájmu a ku prospěchu ostatních, nejen v zájmu svého vlastního ega.
Škola, nejen svou přímou výukou, ale také například osobností daného učitele, by měla být velmi významným faktorem při vytváření občanských postojů mladé generace. Tyto faktory jsou základem pro vytváření vztahu k národu, k vlasti a obecně k aktivní občanské angažovanosti. V současné době není však v českých školách věnována dostatečná pozornost výuce například vlastivědy či výchovy k občanství. Vědomi si tohoto nedostatku jsou i samotní učitelé, kteří spatřují právě v těchto předmětech důležité aspekty formování hodnotové orientace nastupujících generací. Mladí lidé, když už jsme to nezvládli u starších, měli by být terčem zájmu výchovy k demokratickému soužití, k solidaritě a úctě ke svému okolí, ale také si musí osvojit pozitivní vztah ke své rodné zemi a hrdost na to, že jsou členy určité národní pospolitosti. To vše by mělo být mladým lidem předáváno ve školách. Tam, kde škola nestíhá a opožďuje se, musí suplovat spolky, politické strany, instituce a organizace.
Vlastenecká výchova souvisí s národním uvědoměním člověka, které má kořeny v hlubokém emocionálním projevu, vyjadřující vztah k rodné zemi, k domovu, k národu, tedy k těm stránkám prostředí, do kterého se každý jedinec včlení prakticky už od narození. Vlastenecká výchova se realizuje prostřednictvím takových kompetencí, jako jsou vztah k přírodě, národním tradicím, přes hrdost na minulé a současné úspěchy příslušníků vlastního národa.
V rámci současných společenských nároků na působení na společnost je také nutné vymezit pojmy jako patriotismus či nacionalismus a občanství. Byť se může zdát, že tyto pojmy nijak významně nesouvisí s ovlivňováním společnosti, jejich prezentování je nutné pro budování vztahu k národu a vlasti na základě minulých zkušeností a historických faktů. Stejně tak je nutné vychovat generace aktivních občanů, kteří budou mít zájem o veřejný život. Součet těchto předpokladů by mohl v dlouhodobém horizontu zajistit překonání současné krize identity našeho národa. Obecně je výchova v tomto směru velmi důležitá. Kdo se už jako malé dítě naučil svědomitě se učit, vážit si svých rodičů, učitelů a spolužáků, dobrovolně vykonávat důležité povinnosti, ten pak bude v dospělosti svědomitě pracovat a aktivně se účastnit života své vesnice, svého města, svého státu. Patriotismus bývá definován jako kladný postoj jedince nebo skupiny k pospolitosti. Pospolitostí může být stát, město nebo častěji přímo národ nebo vlast. Patriotismus zahrnuje postoje jako hrdost na úspěchy a kulturu, tendence zachovat kulturní dědictví či identifikovat se s členy dané pospolitosti. Nacionalismus je pak nekritická, emotivní identifikace s vlastní etnickou skupinou, spojovaná opět s láskou k vlastnímu národu, k vlastní zemi, avšak na úkor jiného národa. S tím nechceme mít nic společného.
Je přirozené mít rád svoji zemi. Milovat svoji vlast je však málo. Je totiž třeba, aby i ona milovala nás.