Ještě nedávno byl Viktor Orbán v evropské politice vyvrhelem, na kterého míří jedna žaloba za druhou – naposledy za zákon o ochraně tradičních hodnot zákazem výuky LGBT na školách – a svými evropskými oponenty byl nevkusně a nediplomaticky nazýván „Viktátor“.
Jak to však bývá, nic v politice není stálé a dlužno si vzpomenout, že ani tato tu nebyla od počátku, a je naopak až poměrně novou záležitostí. Premiér Orbán dostal důvěru svých voličů hned tři volební období po sobě, což je takřka rekord, o kterém si drtivá většina evropských představitelů může nechat jenom zdát. Kromě jeho vlastních schopností na tom sehrává roli i tragická zkušenost s vládami sociální demokracie, která se nikdy neodstřihla od své komunistické minulosti (na rozdíl od většiny evropských zemí jde o přejmenovanou pokračovatelku komunistické strany) a po finanční krizi v roce 2009 přivedla zemi neschopností a korupcí k faktickému bankrotu.
Tato neblahá historická zkušenost Maďarska byla v západní Evropě dobře známa a maďarský premiér v počátcích své vlády spolupracoval s nejrůznějšími umírněnými křesťansko-demokratickými stranami napříč Evropou, včetně strany CDU bývalé německé kanceléřky Merkelové. Přestože se občas neshodli i na zásadních tématech, na obou stranách panoval respekt a uvědomění, že se jedná o zástupce vůle obyvatel daných zemí.
Postupně však zejména během řešení řecké dluhové krize a následně migrační krize vyšla najevo arogantní nadřazenost západních představitelů, kteří nejenom, že neprojevili schopnost tyto problémy řešit (a krizi migrační svým přístupem dokonce přiživili, viz památné „Syřané, pojďte k nám, my to zvládneme“ Angely Merkelové), ale zároveň jich zneužili k nátlaku na co největší a nejrychlejší centralizaci unie.
Po letech těchto sporů se tak nakonec maďarský premiér Orbán dostal na evropský politický okraj, kdy mu zůstala pouze spolupráce s radikálními opozičními stranami, která mainstreamová média označují za populistická a extremistická. Aby mohl zachovat konzistentnost své politiky, nezbylo mu nakonec, než z lidovecké frakce v Evropském parlamentu zcela vystoupit. Od té doby se naplno projevil jeho status evropského vyvrhele a na Maďarsko míří jedna evropská žaloba za druhou.
Jak už bylo řečeno, v politice však nic nebývá stálé a občas stačí vytrvat na svých hodnotách a zásadách. Budapešť navštívil francouzský prezident Macron v důležitém politickém a diplomatickém gestu, které signalizuje jistý obrat v jeho přístupu k Maďarsku.
Macron je eurofederalista s ultraliberálními názory a po celou dobu svého prezidentství nejtvrší odpůrce premiéra Orbána. Byl to právě on, kdo roku 2019 jako jedinný ze všech členů osmadvacítky vetoval zahájení přístupových jednání se Severní Makedonií – dle tehdejšího společného prohlášení všech představitelů V4 proto, aby podkopal geopolitické směřování EU ve věci jejího rozšiřování na východ a tím urychlil centralizací její moci.
Prezident Macron má několik měsíců do klíčových voleb ve Francii. V nich jeho pozici ohrožují hned tři konzervativní a národně zaměření kandidáti, z nichž nejvýraznější je pochopitelně Marine Le Penová. Právě s nimi se nejčastěji dává v komentářích tato návštěva do souvislosti jako snahu přitáhnout část jejich voličů. Účinek takového pokusu je ovšem sporný a mnohem zajímavější je podívat se na samotný obsah tohoto setkání.
Oba politici před novináři sice znovu zopakovali, že mají celou řadu neshod, které si mezi sebou údajně vyříkali, ale zároveň zdůraznili, že aktuálně před začátkem francouzského předsednictví EU se na těch nejzásadnějších záležitostech shodnou. Tento nečekaný obrat teprve musí získat konkrétní obrysy, ale na první pohled se zdá, že by mohl zhruba připomínat vztah maďarského premiéra a západoevropských křesťansko-demokratických stran před vypuknutím migrační krize.
Kromě pro nás relativně nezajímavé zemědělské politiky jsou těmito společnými tématy podpora jaderné energie a společná evropská bezpečnostní politika.
Na evropské úrovni momentálně finišují jednání o finální podobě tzv. „Green New Dealu“, který není jedním uceleným zákonem či plánem, ale spíš jakýmsi souhrnným pojmenováním různých snah, jejichž společným znakem je snaha Evropské unie přispět ke zpomalení globálních změn klimatu a dosáhnout uhlíkové neutrality nebo se k ní alespoň přiblížit.
Francouzský prezident Macron je hlavním představitelem těchto snah a po nástupu do úřadu proslul nejvíce zvýšením daní na pohonné hmoty, které proti němu vehnalo do ulic tzv. Žluté vesty. Na rozdíl od krajně levicových Zelených stran napříč Evropou, které odmítají jadernou energii ze zásady, ale k tématu přistupuje méně ideologicky a více pragmaticky – částečně možná i díky poučenosti z této neblahé zkušenosti z počátku své vlády. Považuje proto za nejzásadnější příspěvek do energetického mixu právě jadernou energii – která je z hlediska uhlíku opravdu prakticky bezemisní – kvůli čemuž se dostal s těmito levicovými a ekologickými iniciativy do nečekaného sporu, a navíc se v tomto přístupu pravděpodobně neshodne ani s nejbližším partnerem, Německem. Partneři z východní části EU, kteří jaderné elektrárny provozují a často i rozšiřují pro nové bloky, jsou tak pro něj klíčovým spojencem.
Nezanedbatelný je fakt, že Francie jako taková je jednou z hlavních jaderných mocností a její firmy se často podílí na stavbě jaderných elektráren všude po světě. Pro Francii jde tak o zásadní životní zájem sdílený jakoukoli vládou, kterou by si země mohla zvolit. Na rozdíl od ostatních států se totiž ve Francii politické přesvědčení o nutnosti čisté energie snoubí s ekonomickou výhodností až nevyhnutelností.
Společná Evropská bezpečnostní politika jsou mnohem záhadnější a abstraktnější slovíčka. Francie samotná vydává po USA druhou největší sumu nákladů na zbrojení v NATO a taky má druhou nejsilnější armádu v alianci (nikoli nejpočetnější, nejvíce vojáků po USA má Turecko, nedisponuje však tak vysokým množstvím techniky a na tak pokročilé úrovni jako Francie).
Její spory se Spojenými státy jsou setrvalé. Jedná se spolu s Čínou o dva ze tří nejmocnějších hráčů v postkoloniální Africe a ve většině tamních konfliktů otevřeně podporovaly dodávkami zbraní i špionážních informací znepřátelené strany. Jedním z posledních hřebíčků do rakve už tak velmi špatných vztahů se pak stalo nedávné americké zmaření obchodu s vojenskými ponorkami s Austrálií.
Prezident Macron dlouhodobě sní o společné evropské armádě a tvrdě ji prosazuje. V jeho očích by se Evropa konečně vyrovnala v NATO svým vlivem USA, a možná ho dokonce předčila, a tím přestala být odkázána na jeho libovůli při společných akcích v nejbližším okolí – jako je například rozbíjení pašeráckých sítí ve vodách Libye. Navíc díky odchodu Velké Británie z Evropské unie a vzhledem k dnešním vojenským kapacitám Německa by se z Francie stal přirozeně dominantní představitel tohoto uskupení.
Zda se představa Orbána pod slovy „společná evropská bezpečnostní politika“ však alespoň vzdáleně přibližuje tomu, co si myslí Macron je ve hvězdách. Maďarský premiér je známý spíše střízlivějšími postoji k evropské integraci jako takové a sám o sobě o evropské armádě nikdy nehovořil. Na druhou stranu je možné, že i jemu došlo, že při určitém nastavení pravidel by bylo možné takovou instituci využít i k pomoci s ochranou hranic a vod před pašeráckými sítěmi. V neposlední řadě je tu pak znepokojující situace na východní Ukrajině. Nedávná diplomatická, ale ve skutečnosti spíše nediplomatická, jednání mezi Ruskem a Spojenými státy, při kterých létají ze strany na stranu hrozby i ultimáta, možná ukázala, že určitá úroveň spojení evropských vojsk by mohla pomoci, aby Evropa byla brána vážně. Momentálně se totiž rozhoduje o bezprostřední hranici Maďarska – které s Ukrajinou přímo sousedí – nejenom bez Maďarska, ale i bez Evropy, která jenom sedí s rukama v klíně a čeká na další pokyny z USA podle toho, jak to dopadne.
Do hlavy maďarského premiéra Orbána – který je velice zkušený politik a ví, že občas je nezbytné uzpůsobit postoje „realitě na zemi“ nevidíme nikdo. Jisté je, že i pokud by se hypoteticky s francouzským prezidentem na určitém užším propojení evropských vojsk shodli, ihned budou následovat další spory o to, jak velkou moc má mít Francie, jejíž vojenská síla dalece přesahuje všechny evropské partnery. V tento moment se však podle všeho opravdu na hlavních otázkách evropské politiky shodnou – ač se to může vzhledem k naprosto protichůdným ideologickým přesvědčením i dosavadní historie obou můžu zdát až absurdní – a to i proto, že sám francouzský prezident se po letech zavírání očí probral do reality a uvědomil si, že migrace je zásadní hrozbou a jeho země situaci nezvládá – nedávno vyšlo najevo, že polovina obyvatel je přesvědčena, že armáda by měla v zájmu ochrany země odepřít poslušnost politickému vedení a jednat na vlastní pěst. Velice pravděpodobně se jedná o stejnou polovinu populace, která dle průzkumů podporuje trojici pravicových kandidátů v médiích nálepkovaných za „extremisty“ a „populisty“.
Přestože vůči francouzskému prezidentu Macronovi lze mít celou řadu výhrad, tato budapešťská návštěva navozující dojem uznání kulturní odlišnosti – a z ní vyplývající politické vůle – obyvatel východních částí EU je bezesporu dobrou zprávou. Chtělo by se v této věci použít osvědčeného slovního spojení „pozdě, ale přece“. Je však nutné bedlivě sledovat skutečné výsledky, aby zase jednou nebyla očekávání vyšší než realita.