České politické strany v Evropském parlamentu aneb Co vyplývá z jejich členství ve frakcích EP.
Strany v Europarlamentu se dělí do jednotlivých frakcí, dle svého programu, aby ho mohly snáze prosazovat svůj program s podobně smýšlejícími spojenci. Dlouhodobě nejsilnějšími frakcemi jsou evropští lidovci a evropští socialisté. V uplynulých letech však výrazně oslabily a došlo k většímu názorovému rozdělení, což dokládá mimo jiné například úspěch českých pirátů a SPD a jinde v Evropě hlavně protimigračních stran a Zelených.
Třetí nejsilnější politická frakce je dlouhodobě frakce liberální, dříve známá pod zkratkou ALDE, dnes po sloučení s EDP přejmenována jako Obnova Evropy. Právě ta zastupuje nejvíce eurocentrické pozice usilující o oslabení suverenity jednotlivých národních států. Její zástupci prosazují mimo jiné vznik společné evropské armády či volný transatlantický obchod s USA a Kanadou. Česko v této frakci reprezentuje trochu paradoxně hnutí ANO.
Ačkoli výrazivo předsedy Babiše (který s oblibou hovoří o kampani některých evropských institucí proti své osobě) a některé vnitrostátní politické kroky tomu nenapovídají, jednání jejích zástupců na evropské půdě jako jsou europoslankyně Dita Charanzová či eurokomisařka Věra Jourová však ano. Za zmínku stojí rovněž skutečnost, že český parlament, ve kterém zastává většinu právě hnutí ANO, navzdory všemu poslušně v tichosti prohlasovává jednotlivá nařízení legislativy EU.
Čtvrtou nejsilnější frakci s názvem Identita a demokracie, kterou spojují především protiimigrační a euroskeptické názory, vedou Salviniho italská Liga a francouzské Národní sdružení Marine Le Penové. Tyto dvě dominantní strany tvoří bezmála dvě třetiny poslanců této frakce, jejímž členem je i česká SPD.
Pátou nejsilnější frakci tvoří slepenec Zelených, Pirátů a regionálních hnutí národnostních menšin (ruská menšina v Lotyšsku, Katalánci, Korsičané…). Jelikož Zelení tvoří 52 z jejích 73 europoslanců bývá zpravidla označována pro zjednodušení jako „evropští Zelení“. Skutečnost je však taková, že ji tvoří 3 poměrně nesourodé bloky.
Nechvalně proslula zejména ultraliberálními snahami zajistit práva nejrůznějších národnostních, sexuálních i dalších menšin na úkor většinové populace a tradičních hodnot, stejně jako usnadnit mezinárodní migraci a mnohými komentátory je považována za extrémně levicovou sílu. Právě tato ideologie a snaha o její násilné prosazení v Evropě je jednotícím prvkem jinak poměrně nesourodých skupin.
Právě k této frakci se rozhodli roku 2019 po svém historickém úspěchu přistoupit 3 čeští pirátští europoslanci, čímž následovali příklad německého kolegy, který k frakci Zelených přistoupil už po předchozích volbách roku 2014, čímž na dlouho dobu předznamenal směřování zbylých pirátských stran, včetně české.
Rozpory uvnitř koalic SPOLU a Piráti + STAN
Zajímavý názorový nesoulad se rýsuje uvnitř koalice Pirátů a STAN, jelikož STAN je v europarlamentu členem největší lidovecké frakce. Byť je program lidovců založen na prohlubování evropské integrace a pozvolného zbavování národních států jejich pravomocí a většina jejích členů se pokusila prosadit povinné přerozdělování migrantů na základě kvót, jedná se navzdory tomu o v podstatě pravicovou skupinu stavící se na obranu křesťanských kořenů evropské civilizace proti tak radikálním tendencím jako mají Zelení.
Až do března tohoto roku byl součástí lidovecké frakce dokonce i maďarský Fidesz premiéra Orbána, než kvůli vyostřujícím se neshodám musel z frakce vystoupit. Odchod Fideszu zároveň může naznačovat i směr, kterým se lidovecká frakce bude v dalších letech ubírat. Reálně totiž hrozí, že zapomene na své konzervativní křesťanské kořeny!
V největší frakci lidovců jsou hned tři české strany – kromě zmíněného STANu ještě KDU-ČSL a TOP09, které jsou součástí české předvolební koalice SPOLU. Spolu je tudíž po Pirátech + STAN hned druhou koalicí, u níž se rýsuje nesoulad ve věci evropské politiky. Nejsilnější člen koalice ODS je totiž na rozdíl od svých partnerů součástí frakce Evropských konzervativců a reformistů.
Ta má za sebou bohatou a slavnou historii, kdy byla vlajkovou lodí britských konzervativců snažících se o demokratické reformy Unie a přenesení rozhodovacích pravomocí zpět na národní státy. Skutečnost, že tato snaha byla neúspěšná a frustrace Britů z nedemokratického směřování EU vyústila v Brexit je dobře známá.
Dnes jsou tak po tomto oslabení Evropští reformisté nejmenší a nejslabší ze všech evropských frakcí. Stále zůstávají stejně zásadoví, pokud jde o přenášení dalších kompetencí na evropské byrokraty, oklešťování svobod národních států nebo věc migrace. O tom svědčí i skutečnost, že dnes je nejsilnějším členem frakce polská vládní strana Právo a spravedlnost.
Evropskou delegaci ODS už roky zásadově vede europoslanec Jan Zahradil, který byl před lety dokonce 1 rok předsedou celé frakce reformistů. Euroskepticky smýšlí většina členské základny i tradičních voličů ODS. Vedení strany ale drží v rukou podstatně více prounijně smýšlející Petr Fiala a nedávné spojení s KDU-ČSL a TOP09 (která předloni proslula svou kampaní nEUhneme) vyvolává obavy, že je odhodlán tento dlouholetý charakteristický rys ODS v rámci koaličního kompromisu potlačit. Tyto obavy posiluje také odchod některých výrazných osobností ze strany a vznik Trikolóry.
Vlastenecky naladěný euroskeptický volič tak dnes nemá reálně jinou volbu mezi stranami s šancí na postup do parlamentu než hnutí SPD. ODS mohla představovat v minulosti při své spolupráci s anglickými konzervativci méně radikální reformní alternativu především díky síle konzervativní frakce. Dnes ale vnitřní vývoj v ODS i evropské dění, které frakci konzervativců vytlačilo na okraj politického vlivu, vzbuzují o rozumnosti její volby pochybnosti.
Závěr.
Z textu jasně vyplývá, že obě opoziční koalice mají pouhého půl roku před sněmovními volbami potíže formulovat srozumitelnou evropskou politiku, na které by se dokázaly shodnout. Zůstává otázkou, zda jsou schopné a ochotné tento problém nějak řešit anebo jen zamaskovat zdůrazňováním jiných témat. Stejně tak visí otazníky i nad jejich povolebním chováním a schopností jakýkoli případný kompromis udržet (pokud k němu vůbec dokáží dospět). Jaký obrázek to dělá o důvěryhodnosti obou koalic, nechám na laskavém posouzení čtenáře.