Dalším problémem justice jsou soudci samotní. Výběr oplývá neprůhledností, neprůchodností, formalismem. Problém v osobách soudců je konstituován již v samotném způsobu, jak jsou budoucí soudci vybírání. Podle naší platné právní úpravy o tom, kdo bude či nebude soudcem, rozhodují prakticky dva lidé postupem, který není navíc v nikde v legislativě viz ust. paragraf 60 a paragrafu 109 až 116 zákona č.6/2002/ sb., o soudech a soudcích. Těmito dvěma lidmi jsou dva psychologové, pověřeni soudem k testování budoucích kandidátů (čekatelů) justice. Jsme přesvědčeni, že na základě testu určit u člověka, který právě opustil školu, celoživotní způsobilost vynášet soudy nad druhými lidmi, je mimo možnost kohokoli. Důvodem pochopitelně je, že člověk se v průběhu svého života vyvíjí a je tvarován systémem, o jehož soukolích a zrádnostech, mu v době skládání testu není nic známo. Soudy a soudci jsou uzavřený systém, do něhož pronikají nové trendy jen velmi obtížně. Justiční čekatelé (po dobu 3 let) pak přebírají praktiky a postoje soudců, s nimiž se dostávají do styku. Pokud se budou soudci ustavovat tímto způsobem (testy jsou nepřekonatelnou překážkou pro cca 90 % uchazečů o pozici justičního čekatele), jejich personálním zdrojem budou hlavně justiční čekatelé, nelze se dočkat žádné změny. Opět odkazujeme na praxi výběru kandidátů a výběru soudců ve Velké Británii. Stále ještě u nás přežívají stereotypy z doby Rakouska-Uherska, kterých se západní Evropa dáno zbavila. Ve výsledném efektu soudní moc ztrácí autoritu a s ní i celý stát. Zvážíme-li např., že Němcům dělá radost plnění povinností (nad jejichž smyslem se moc nezamýšlejí), zatímco Čechům dělá radost obcházení povinností (nad jejichž smyslem se také moc nezamýšlejí, jen to pro ně je jistý sport) může mít pro nás rozpad státu fatální následky. „Zahubí nás nedostatek autority.“ (B. Russel)
