1) Vznik marxismu
Socialismus jako moderní politické hnutí se objevil během počátku a během poloviny 19. století. Dostalo se mu širokého přijetí, zejména ve Francii, kde francouzská revoluce vážně otřásla tradičními názory. Tam, stejně jako v jiných zemích, vytvořila průmyslová revoluce palčivé sociální problémy. Lidé byli zralí na myšlenku, že veřejné vlastnictví výrobních prostředků, spíše než soukromé, lépe umožní masám dělit se spravedlivě o plody společné práce.
Socialismus ovšem v různých pojetích není nová myšlenka. Už řečtí filosofové, Aristoteles a Platon o něm psali. Později, během protestantské reformace v průběhu 16. století, německý kněz Thomas Müntzer požadoval beztřídní společnost. Ale jeho názory byly útočně zahrocené, zvláště jeho volání po revoluci. V 19. století Welšan Robert Owen, Francouzi Etienne Cobet a Pierre-Joseph Proudhon a množství jiných reformátorů, mezi nimi i duchovní učili, že socialismus je prostě křesťanství pod jiným jménem. Pozitivnější akceptaci však bránil Marxův ateismus.
Marx učil, že prostřednictvím třídního boje postupuje historie krok za krokem kupředu. Až bude jednou nalezen ideální politický systém, dějiny v tomto smyslu skončí. Tento ideální systém vyřeší problémy předchozích společností. To se pozoruhodně podobá tomu, co popsal britský státník Sir Thomase Moore (kanonizován katolickou církví za hájení jejích práv) roku 1516 ve své knize Utopia. Řecké slovo, které T. Moore vytvořil, je slovní hříčka k řeckému „eu-topos“ což znamená „dobré místo“. Moorova kniha byla jasnou obžalobou méně než ideálních podmínek hospodářských a sociálních, které za jeho doby převládaly v Evropě, a to přispělo později k vývoji socialismu.
Marxovy názory také zrcadlily názory Georga Wilhelma Hegela, zejména Hegelovu novou formulaci radikální křesťanské teologie. Marx vyvinul mocnou morální výzvu připojit se k pochodu civilizace a práva. Socialismus byl příslibem budoucnosti. Někteří si opravdu mysleli, že je to skutečně křesťanství pochodující k vítězství pod novým jménem. Karel Marx stačil vydat pod svým jménem za svého života jen první díl svého největšího díla Kapitál. Poslední dva připravil a vydal v roce 1885 a 1894 Bedřich Engels podle Marxových poznámek. Kapitál se pokusil vysvětlit historické pozadí kapitalismu, ekonomického systému charakteristického pro zastupitelské demokracie západního typu. Protože byl založen na volném trhu a konkurenci bez státního řízení, soustřeďuje kapitalismus, jak Marx vysvětluje, vlastnictví výrobních prostředků a rozdělování do rukou spoluvlastníků a společnosti. Marx rozpracoval teorii nadhodnoty (rozdíl mezi hodnotou, kterou pracující vytváří svou prací, a mzdou, kterou za ni dostává). Podle Marxe přispívá kapitalismus ke vzniku střední třídy a dělnické třídy.
K podpoře svých názorů Marx použil díla ortodoxních ekonomů a dokazoval, že kapitalismus je ve skutečnosti nedemokratický a že socialismus je vrcholem demokracie, protože podporuje rovnost mezi lidmi. Utopie bude dosaženo, až proletariát jednou povstane v revoluci a nastane to, co Marx nazýval „diktaturou proletariátu“. Jeho názory se však časem mírnily. Začal připouštět dvě různá pojetí revoluce, jedno násilné, druhé trvalejší, postupné, jak o tom diskutoval v korespondenci s docentem z Heidelberku Bruno Bauerem. To vyvolalo otázku, zda utopie lze dosáhnout cestou revoluce či evoluce.
Marxovský socialismu tvrdil, že volné podnikání vede k nezaměstnanosti, chudobě, národohospodářským cyklům a ke konfliktům mezi dělnictvem a vedením. Řešením těmto problémům je rozdělovat národní bohatství rovnoměrněji a zaslouženě. Ale koncem 19. století se už marxisté přeli o to, jak dosáhnout cílů, na nichž se shodli. Začátkem 20. století získala na síle ta část socialistického hnutí, která odmítala násilnou revoluci a ohajovala působení v rámci parlamentního systému. Tyto strany, byť se nazývaly socialistickými, odmítly ve všech záměrech a cílech původní marxistické myšlení a šlo jim prostě o to, aby vytvořily „blahobytný“ stát pro své občany (Německo, Francie, Velká Británie apod.). To se do jisté míry dodnes daří s tím, že jedna část obyvatelstva žije pouze ve slušných podmínkách, zatímco jiná v superluxusu.
2) Vývoj a dezinterpretace marxismu Oddaným ctitelem Marxe a Engelse, který věřil, že komunistická utopie může být dosažena (na rozdíl od změny Marxova názoru na sklonku jeho života) jen násilnou revolucí, byl V. I. Lenin. Sociálně demokratická strana Ruska, založena v roce 1898, se v roce 1903 rozdělila na dvě skupiny: na bolševiky pod vedením Lenina, kteří dávali přednost malé straně s omezeným počtem disciplinovaných revolucionářů, a na menševiky, kteří raději chtěli větší členskou základnu a využívání demokratických metod. Období stalinismu a neostalinismu za doby Brežněva Marxovo a Engelsovo učení velmi poškodilo, za marxismus se vydávalo postupně to, co s původním marxismem nemělo nic společného. Tím se stalo, co si marxismus za všechny své rozpory nezasloužil, že se totiž mládež vůči němu stala úplně imunní. Vždyť ještě za Marxova života byli kolem 1. internacionály viditelné politicky nevyzrálé sklony dělnických vůdců, proti kterým Marx vystupoval. (Je známý jeho výrok: „Já, Karel Marx, nejsem [„marxistou“]“). A nakonec jediný Engels koncem života žádal, aby Marxovo hnutí postupovalo více demokraticky. Na to všechno se zapomnělo.
M. S. Gorbačov během své návštěvy v Itálii 30. listopadu 1989 řekl: „Potřebujeme duchovní hodnoty… Morální hodnoty, jež náboženství plodilo a ztělesňovalo celá staletí, mohou také pomoci při obnově v naší zemi“. Málo lidí si myslelo, že někdy uslyší tato slova z úst generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu. Podporuje to teorii, že raní křesťané byli socialisty/komunisty? Někteří to tvrdí a poukazují přitom na Skutky 4:32, kde se říká o křesťanech v Jeruzalémě: „Všechno měli společné“. Bádání však ukazuje, že to bylo pouze dočasné opatření, způsobené nepředvídatelnými událostmi a nikoliv státní systém. Protože se rozdělovali o materiální věci s láskou, „ani jeden z nich neměl nouzi“. To proto, že „každému rozdělovali podle toho, co potřeboval“ (Skutky 4:32, 35). Gorbačov připouštěl potřebu lidštějšího a soucitnějšího systému a volal po obrodě socialismu v jinou, osvícenější a účinnější formu. Jenomže už bylo pozdě a pseudomarxističtí vůdci si to měli uvědomit dávno před Gorbačovem, když jim ještě mnozí věřili. Novinář Charles Krauthammer po Gorbačovově projevu v Itálii napsal: „Stálá otázka, která zaměstnávala každého politického filozofa od doby Platóna – Jaká je nejlepší forma vlády? – byla zodpovězena. Po několika tisíciletích, kdy byl vyzkoušen každý druh politického systému, uzavíráme toto tisíciletí s jistým poznáním, že v liberální, pluralitní kapitalistické demokracii jsme našli to, co jsme hledali.“ Nicméně německé noviny Die Zeit na to reagovaly jinak. Poukazovaly na smutný obraz, který skýtá demokracie západního typu a poukazovaly na „nezaměstnanost, zneužívání alkoholu a drog, prostituci, krácení sociálních programů, rozpočtový deficit“ a pak se ptaly: „Je to skutečně dokonalá společnost, která navždy zvítězila nad socialismem?“
Známé přísloví říká, že lidé bydlící ve skleněných domech by neměli házet kamením. Jaký druh nedokonalé lidské vlády si může dovolit kritizovat slabosti jiného? Politikové oprávněně dál hledají to „dobré místo“ Sira Thomase Moora.
Marx se samozřejmě tak, jako každý jiný velký filosof, v něčem mýlil. Například očekával brzké zhroucení kapitalismu a jeho úplný ekonomický pád. My ale vidíme, že se tak nestalo. Marx schopnost pranýřovaného kapitalistického systému špatně odhadl. Ještě v 19. století byly například v Anglii a v Německu zaváděním sociálních zákonů nebo zapojením hnutí pracujících do utváření politiky – i když velmi váhavě a právě pod vlivem obav z marxismu a jím inspirovaným dělnickým hnutím – učiněny první kroky k odstranění Marxem pranýřovaných sociálních rozdílů. Marx sám se však považoval za ekonoma a 90 % svého pracovního úsilí soustředil na rozbor hospodářské stránky tehdejšího kapitalismu a na perspektivy jeho překonání. Dělníkům 19. století nabízel však víc, než běžné socialistické směry tehdejší doby, které jim nabízely pouze chleba. Marx jim nabízel perspektivu, ukázal jim jejich lidskou hodnotu, mimo jiné hodnotu jejich práce. Dlužno říci, že i jeden z největších ekonomů 20. století a harvardský profesor, rakouský a japonský ministr financí Joseph Alois Schumpeter si velmi cenil Marxe jako sociálního teoretika především pro jeho schopnost geniální společenské abstrakce a i mezi současnými Marxovými kritiky je přesto vysoce ceněna jeho analýza vzniku a mechanismu hospodářského chování.
Je třeba však upozornit na jednu logickou chybu, která se Marxovi stala: totiž to, že dělnická třída bude nejlepším budovatelem socialismu a garancí toho, že nesejde ze správné cesty. Vybudovat skutečný socialismus je obrovský úkol, při němž na vedoucích místech je potřeba nejvyšší inteligence. Marxova myšlenka už obsahovala možnost, že vedení se ujmou samozvanci, byrokrati, aparátníci, kteří se prohlásili vůdci dělnické třídy a systém zdogmatizovali daleko více, než tomu bylo ve středověké církvi. Lidem, kteří se pokusili marxismus dostat na úroveň 20. století, hrozilo obvinění z úchylky, a tedy střetnutí se stranou a se státem. Otevřené diskuze se již nepořádaly. Vedoucí vítězných revolučních hnutí ve východoevropských zemích záhy vytvořili elitářské vládnoucí vrstvy, nestrpěli kritiku nebo změny. Tak zvaní „oportunisté a revizionisté“ byli trestáni jako kacíři. Marxistická teorie zmutovala do téměř náhradních náboženství, nicméně podobně, jak se to stalo středověké církvi i s pronásledováním disidentů, marxistické učení se hermeticky uzavřelo. Byly činěny pokusy vytvořit myšlenkovou linku od Marxe a Engelse k Leninovi, později ke Stalinovi. Oba praotci by se tomu jistě zuřivě bránili. Marx sám ostatně prohlásil, že nechce ze svého učení udělat dogma, ale pouze „návod k jednání“.
Marx a Engels ještě byli osobně velmi kultivovanými lidmi. V Marxově domácnosti se denně četl Shakespeare nebo Aischylos či Euripidés, navíc v originálních jazycích. Marx tedy co do osobního stylu života ještě nezničil ten živý vztah s minulostí. Bohužel už jeho žáci, přesvědčeni o Marxově geniálnosti, usoudili, že není nutné číst jeho předchůdce. Přispěl k tomu asi Engelsův zbytečně skromný výrok o svém příteli, že „my jsme byli nanejvýš talenti, ale Marx byl genius“. Tam, kde Marx skončil, kde sám ještě navazoval na těch 2000 let kulturního vývoje, jeho žáci začínali. Nezajímali se o kulturní dění, nezajímali se o vývoj filozofický, žili jen život vulgárně ekonomickými problémy (Karl Kautsky, u nás Bohumír Šmeral). Po tak zvaných ekonomistech přišel v třetí generaci despota či diktátor, po diktátorovi demokrat, který sice vládl bez poprav, ale základem byla všeobecná korupce. A je tedy logické, že za sto let vývoje od kulturních lidí, kteří věřili v jakýsi ohromný dějinný převrat ve filosofii, to neúprosně vedlo k vládě primitivů, jejichž pojímání světa nemělo s ortodoxním marxismem nic společného.
Když poznali, koncem 80. let minulého století, že mohou v kapitalistické ekonomice úspěšně konkurovat západoevropským „kolegům“, odsouhlasili si zrušení „socialismu“ (který socialismem nikdy nebyl, byl to zdegenerovaný státní kapitalismus) a zavedli extrémně liberálně kapitalistický stát, který byl u nás v začátcích 19. století. Jako typ byl historicky překonán už v konci Rakouska-Uherska. Kolo dějin se i v naší zemi tedy točí dozadu.
3) Závěr Marxismus byl humanismus, který se zakládá na analýze postavení člověka v hospodářském světě, který místo aby byl člověkem ovládán, ovládá člověka. V tom směru se jeví Marx jako moralista, který bojuje proti znehodnocení člověka a proti vykořisťování člověka člověkem. Zavrhuje-li Marx vykořisťování, očekávali bychom důkaz, že člověk není věc, je osobní bytost, svéprávná a duchovní a že z toho důvodu je nemravné vykořisťovat člověka. Očekávali bychom, že Marx vystoupí proti vykořisťování ve jménu personalismu nebo nějaké vyšší ideje. Ale jak by mohl, když podle něho jsou všechny ideje jen zrcadlení hmotných procesů. Ale odsuzuje-li přesto, činí tak přece jen na základě nějaké jisté ideje práva a spravedlnosti, na základě nějaké absolutní, byť teoreticky neuznávané normy mravní, a tak bezděky vydává svědectví o duchu. Ve svém protestu proti odcizení člověka a ve svém úsilí o emancipaci lidstva je Marx dědicem prorockého mesianismu, křesťanského chiliasmu, renesančního utopismu a osvícenského racionalismu. Nelze mu upřít hlubokou starost o člověka a jeho budoucnost. V ní působí nejlepší stránka západní tradice: její víra v rozum a pokrok lidstva. Jeho idea třídy je víc mesiánská než vědecká. V boji za osvobození dělnické třídy objektivizoval Marx své vášnivé city a úsudky morální proměnil v úsudky ontologické.
[Poznámka: ontologie je filosofická disciplína, která se zabývá jsoucnem, bytím jako takovým a základními pojmy. Aristotelés pro ni používá označení první filosofie.]